Povídky

Mollie - Ďábelská sestřička

20. června 2013 v 17:23 | Kelíns
Po mém infarktu mě přidělili do této místnosti. Jsem tu se čtyřmi dalšími starými dědky. Doktor mi sice sdělil, že o mě bude pečovat, jak jen je to možné, ale neustálou péči nepotřebuji.
V překladu to znamenalo něco jako: "Tak fajn dědku, je dost dobře možné, že brzy umřeš a tak tebou nebudu zatěžovat další lehátka. Přesuneme tě do místnosti, kde jsou ti co mají zemřít." Mám-li být upřímný uvítal bych, kdyby mi řekl tu druhou možnost. Konec konců upřímnost je na de vše, no ne?
"Ale tati, nebuď mrzout." napomínala mě dcera, když jsem jí vysvětlil, jak se věci v této místnosti mají. "Brzy se zotavíš a budeš zase jako rybička, právě proto nepotřebuješ neustálou péči."
Jen jsem nad jejími úvahami zavrtěl hlavou. Také jsem kdysi býval optimista, to jsem ovšem ještě neznal tvrdé rány osudu.
"Zavolám ti sestru, aby ti dala něco na uklidnění." oznámila a stiskla tlačítko.
"Nepotřebuji nic na uklidnění!" brblal jsem.
"Já vím, vím, že nic nepotřebuješ." uklidňovala mě. Stiskla mou ruka a pohladila mne po tváři. Chvíli jsme takhle byli a já se doopravdy začínal cítit lépe. Pak se, ale otevřeli dveře a vešla neznámá osoba. Zjevně nová zdravotní sestra. To je škoda, měl jsem rád Katie.
"Co se stalo s Katie?" zeptal se Ralph na druhém lůžku.
"Do toho vám nic není!" odsekla. Zjevně bude milá. "Kdo mě tu volal?" zeptala se nespokojeně, jako kdybychom ji otravovali. Ach, ta mladá krev umí být drzá.
"To já. Můj tatínek nejspíše potřebuje nějakou dávku na uklidnění!"
"Nepotřebuji!" vzpíral jsem se.
"Nepotřebuje." konstatovala, otočila se na podpatku a odešla.
To bylo poprvé co jsem Mollie potkal, tenkrát mě samozřejmě nic neťuklo nejsem přece děd vševěd, nýbrž obyčejný děd.
Více v celém článku...

Skrytý chemický talent

26. dubna 2013 v 20:30 | Kelíns
Dobrá, dobře zachovej klid. Radila jsem sama sobě. Psali jsme písemku z chemie a já byla totálně vedle. Znovu jsem si přečetla zadání testu, jako by bylo jiné než na začátku. Iontová vazby? Neznámé chemické prvky? Co to má ksakru být? Rozhlédla jsem se po třídě a všichni v pořádku psali. Jak to, že tomu rozumí a co tam ksakru píšou. Pokud možno nenápadně, jsem nahlédla do papíru mé sousedky. Zjevně neúmyslně si zakrývala vlasy celý papír. Lehce jsem do ní šťouchla loktem. Nechápavě se po mě otočila.
"Neotravuj, přemýšlím." šeptla a pokračovala v zakrývání písemky vlasy. Jak milé.
"Dej si vlasy do culíku." požádala jsem ji.
Nechápavě zvedla obočí
"Nevidím na tvoji písemku." vysvětlila jsem.
Zvedla oči v sloup a pokračovala v psaní. Ach, jak laskavé. Od ní se pomoci nedočkám. Už asi po sté jsem si přečetla zadání. Nevím, kde se ve mně vzala ta naděje, ale nějakým způsobem jsem doufala, že když si to hodně krát přečtu, zjeví se mi řešení před očima. Nic. Nejspíš je mi souzena pětka. Abraka dabraka zbav mě prosím trápení. Zašeptala jsem si tiché kouzlo. Je to poslední, co mi zbývá.
"Minuta!" oznámil profesor.
Cože? Zbývá nám minuta? Podívala jsem se na svůj prázdný papír. Co teď? Rychle jsem načmárala nějaké nesmyslné vzorečky, kterým jsem ani sama nerozuměla. Dala jsem tam náhodná čísla a náhodná znaménka. Nakonec jsem napsala výsledek 102 123. Dobrá, je to sice všechno vymyšlená kravina, ale alespoň to vypadá, že jsem měla snahu no ne? To by se také mělo počítat, je to lepší než odevzdat prázdný papír.

Více v celém článku...

Pozor lidožravá příšera

25. února 2013 v 9:38 | Kelíns
Musela jsem si stoupnou pořádně na špičky, abych mohla zaostřit detail kapek rosy. V ruce jsem měla fotoaparát, který jsem se snažila štelovat do výšky podle mých představ. Ještě kousek a bude to dokonalá fotka jenom musím jednu ruku sundat a... Bum! Foťák sletěl dolů do kaluže. Zaklela jsem a sehnula se pro něj, ještě že vydrží nárazy. V kaluži se objevil odraz něčeho za mnou. Bylo to velké, s chundelatou světle hnědou srstí a dlouhými pařáty. Kaluž to velmi zkreslovala, ovšem jedno mi bylo jasné- je to vlk. Zamrazilo mě. Ta přemýšlivější a odvážnější část mého já se hned vzpamatovala. Vlci tady v českých lesích přece nejsou. Nejspíš je to jenom velký pes. To mě na chvíli uklidnilo. Ale co když je to lidožraví pes? Ó můj Bože, sežere mě. Proč jsem jen musela vyrazit doprostřed pustého opuštěného lesa. Zvlášť takhle brzy ráno, když ještě všichni spí. Kdybych řvala nikdo by mě neslyšel, protože tu nikdo není. Rozklepala se mi kolena. V odrazu kaluži jsem viděla, jak to pomalu našlapuje. Blíží se ke mě. Chystalo se to na svou snídani. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se získat přehled. Jak se dá vyplašit vlk? Jediné co mi proběhlo hlavou, bylo začít dupat. Myslím, ale, že to fungovalo jenom na myši. Tenhle tvor se zdaleka podobal myši, nejspíše by ho to jen povzbudilo k mému sežrání. Dobře další varianta byla vylézt na strom, ale při mé neohrabanosti by na něj dříve vylezl ten vlk než já. Možná by mi pomohl útěk? Ale jak bych mohla utéct vlkovi? V odrazu kaluží jsem viděla, že už je to jen pár metrů ode mne. Dala jsem se na útěk a začala ječet. Běžela jsem v blátivé vodě. Přímo jsem se do ní bořila. Každým mým dupnutím se voda rozcákala všude okolo mne. A má chodidla byla naprosto promoklá, už jsem přestávala cítit prsty. Snažila jsem se udržet si rovnováhu, teď nesmím spadnou to by byla má smrt. Už jsem byla celá zadýchaná, ale musím vydržet. Odvážila jsem se podívat do kaluže a v odrazu jsem viděla, že to běží za mnou. Ztratila jsem rovnováhu a žuchla. To je můj konec, se silami jsem u konce. Nejsem žádný atlet. Čekala jsem na svou smrt. Zemřu tak mladá, ani jsem se nestihla rozloučit s rodinou a přáteli. Už se to blíží, každou chvíli mě roztrhá na kusy. Poslední vteřiny před koncem. Proč ale nenastává? Ještě jednou jsem se odvážila podívat do kaluže. Vyjekla jsem, protože to bylo přímo za mnou. Tak počkat! V očích nemá žádný lidožraví pohled. Je nějaký malý a má příliš dlouhé uši. A jak divně sedí, nechápavě s hlavou na stranu. Bojácně jsem se otočila, čekajíc za sebou nějakou zubatou obrovskou příšeru- ale ne, to nebyl vlk! Pomalu, celá zadýchaná, jsem se zvedla. Takže ponaučení pro příště, až zase v kaluži uvidím obrovitánskou obludu, nejdříve se otočím abych se přesvědčila, zda to není zajíc.

Láska je někdy tak nechápavá...

21. ledna 2013 v 16:12 | Kelíns
"Pojďme radši pryč." přemlouvala jsem kamarádku. "Ne, radši bych zůstala tady." Odporovala a já dobře věděla proč. V téhle ulici totiž potkávám jednoho kluka. Ale ne obyčejného kluka, už delší dobu se tu náhodně potkáváme, když každý z nás venčí psa. Pejsky vždy pustíme a oni si hrají. A my dva? Dokonce jsme už prohodila pár slov. Ach, co bych dala za to kdyby mě někam pozval. Kamarádka se ke mě důvěrně naklonila a zašeptala: "Je to on?" Podívala jsem kolem sebe. Ano stál tam on, v celé své kráse i se psem. "Rychle pryč." zamumlala jsem a chystala se zdrhnout, ale kámoška mě přitlačila k zemi. Všiml si mne a začal mávat. "Koukám, že dneska venčíš někoho jiného." zasmál se, když k nám došel. "No, jo." oplatila jsem mu úsměv. Jeho pes na mě vyskočil a začal mě oblizovat, tak jak to dělá vždy když se potkáme. Moje kamarádka se mi začala smát a on se k ní přidal. "Hodný pejsek." pochválila ho kamarádka. Jeho pes to vzal jako znamení a úplně mě povalil na zem. "Koukám, že máš nápadníka." přidávala kamarádka. To je teda potvora. "Nesmíš." napomenul psa a on hned poslechl. To od něj bylo opravdu velkorisé. Podívala jsem se na něj a hned jsem viděla na co nejspíš myslí. Má ze mě legraci. "No já už budu muset jít. Tak zase příště." řekl a usmál se. Má nádherný úsměv.
Více v celém článku...

Záhada ztraceného cukroví

23. prosince 2012 v 9:33 | Kelíns
Musela jsem zavřít oči a na celou minutu otevřít mysl. Ovšem když jsem je opět otevřela nic se nezměnilo, žádné vysvětlení se neobjevilo. Krabice ve které ještě včera večer byla hromada cukroví byla nyní prázdná. Sice ne úplně prázdná, ale jediné co v ní zbylo bylo asi šest perníčků. To se opravdu nedá srovnat s přibližně stovkou cukroví, která tu musela být.
"Hééj! Všichni sem pojďte a hned!" zařvala jsem.
Okamžitě se ozvalo dupání po schodech. Slabé, silnější a nejsilnější. Dobře jsem věděla, které komu patří. Nejslabší bylo mamky, o něco silnější taťky a to úplně nejsilnější mého mladšího bráchy. Je celkem zvláštní, že takový osmiletý drobek dokáže udělat nejvíce rámusu.
"Mamííí, ona tu krade cukroví!" zaječel můj mladší brácha.
Rodiče se na mě zděšeně podívali. "To bych od tebe teda nečekala." zavrtěla mamka hlavou. I taťka vypadal překvapeně a vykuleně.
"Né. Já tu nekradu cukroví." vysvětlovala jsem. I když musím přiznat, že když tu tak stojím na kuchyňské lince s krabicí od cukroví, musí to vypadat dost podezřele.
Více v celém článku...

Jak se z knihy stane nesmysl

3. prosince 2012 v 16:51 | Kelíns
(Článek je přiřazen k tématu týdne "Nesmysl")
Moje první fantasy povídka. Tak se mi moc nesmějte.

Moje oblíbená kniha se jmenuje Bručoun. Mojí oblíbenou je, protože není obyčejná. Bručoun je totiž kouzelný.
Jako malou mě maminka vzala do knihkupectví, abych si vybrala knížku. Moje volba byla jasná, tak jak by si vybrala každá malá holčička v mém věku - Kniha plná pohádek. Ze začátku jsem z ní byla štěstím bez sebe. Chtěla jsem po rodičích aby mi to četli pořád dokola, i když jsem ji už uměla nazpaměť. Taky jsem ji všude tahala. Pak mě to ovšem omrzelo a jak šel čas, už jsem ani nevěděla, že existovala. Když jsem si na ni omylem jednoho dne sedla, zaslechla jsem: "Auu!". "Kdo to mluví?" Podivila jsem se.
Více v celém článku...

Bez osobnosti

18. listopadu 2012 v 10:09 | Kelíns
(Článek je přiřazen k tématu týdne "Moje osobnost")
Dívala jsem se znovu a znovu na ty samé řádky.
Je nám líto slečno. Vaše tvorba je pěkná a bezchybná. Ale nemá to žádnou osobnost, ani hlubší myšlenku. Je to stejné jako všechny ostatní tvorby. Přesto ale děkujeme za účast.
Bylo mi do breku. Slzy, ale už nepřicházely, protože jsem je všechny vybrečela včera. Jsem ráda, že je víkend a nemusím se přetvařovat před přáteli ve škole. Jenom doma jsem se musela svěřit. Naštěstí, to rodiče pochopili a nechávají mě osamotě. Připadám si teď jako blázen, když jsem si myslela, že mám šanci vyhrát. Věděla jsem, že nejsem nejlepší. Ale že bych byla bez osobnosti a hlubší myšlenky to mě nenapadlo.
Více v celém článku...

Jednoslovné odpovědi

4. listopadu 2012 v 16:31 | Kelíns
(Článek je přirazen k tématu týdne "Jedno slovo".)
Prohlížela jsem si dceru jak sklesle sedí na gauči. Za normálních okolností by teď buď byla venku nebo ve svém pokoji. Možná by mohla být i tady v obýváku, ale aspoň by si zapla televizi. Takhle jen sedí a kouká do blba. "Děje se něco?" zeptala jsem se. "Ne!"odpověděla mrazivě. Typická jednoslovná odpověď. "Mám ti něco uvařit?"zkusila jsem to znovu a doufala, že se třeba rozpovídá. "Ne!"Odpověděla zase stejně mrazivě.
Více v celém článku...
 
 

Reklama