Mollie - Ďábelská sestřička

20. června 2013 v 17:23 | Kelíns |  Povídky
Po mém infarktu mě přidělili do této místnosti. Jsem tu se čtyřmi dalšími starými dědky. Doktor mi sice sdělil, že o mě bude pečovat, jak jen je to možné, ale neustálou péči nepotřebuji.
V překladu to znamenalo něco jako: "Tak fajn dědku, je dost dobře možné, že brzy umřeš a tak tebou nebudu zatěžovat další lehátka. Přesuneme tě do místnosti, kde jsou ti co mají zemřít." Mám-li být upřímný uvítal bych, kdyby mi řekl tu druhou možnost. Konec konců upřímnost je na de vše, no ne?
"Ale tati, nebuď mrzout." napomínala mě dcera, když jsem jí vysvětlil, jak se věci v této místnosti mají. "Brzy se zotavíš a budeš zase jako rybička, právě proto nepotřebuješ neustálou péči."
Jen jsem nad jejími úvahami zavrtěl hlavou. Také jsem kdysi býval optimista, to jsem ovšem ještě neznal tvrdé rány osudu.
"Zavolám ti sestru, aby ti dala něco na uklidnění." oznámila a stiskla tlačítko.
"Nepotřebuji nic na uklidnění!" brblal jsem.
"Já vím, vím, že nic nepotřebuješ." uklidňovala mě. Stiskla mou ruka a pohladila mne po tváři. Chvíli jsme takhle byli a já se doopravdy začínal cítit lépe. Pak se, ale otevřeli dveře a vešla neznámá osoba. Zjevně nová zdravotní sestra. To je škoda, měl jsem rád Katie.
"Co se stalo s Katie?" zeptal se Ralph na druhém lůžku.
"Do toho vám nic není!" odsekla. Zjevně bude milá. "Kdo mě tu volal?" zeptala se nespokojeně, jako kdybychom ji otravovali. Ach, ta mladá krev umí být drzá.
"To já. Můj tatínek nejspíše potřebuje nějakou dávku na uklidnění!"
"Nepotřebuji!" vzpíral jsem se.
"Nepotřebuje." konstatovala, otočila se na podpatku a odešla.
To bylo poprvé co jsem Mollie potkal, tenkrát mě samozřejmě nic neťuklo nejsem přece děd vševěd, nýbrž obyčejný děd.
Více v celém článku...


O pár hodin později, když už má dcera odešla přišla Mollie zase.
"Tak jo, kdo mě zase volal?" zeptala se a probodávala nás nenávistnými pohledy.
"Já." ozval se úplně na konci místnosti slabý hlas staříka. Tento pán z nás musel být nejstarší. "Chtěl bych prášky na bolest. Zase začala." mumlal tak tiše, že jsem ho skoro neslyšel. Ale to mohlo být tím, že jsem už skoro hluchý.
"No fajn!" vyštěkla a odešla.
Za minutku byla zpátky s krabičkou v ruce.
"Tady to máte." podávala mu to.
"To nejsou ty správné prášky." zamumlal tichounce.
"A co je na nich jako špatného?"
"Jsou to prášky na spaní." mumlal.
"Sakra, vy si toho navymýšlíte." odsekla a odešla.
Zase za minutku se vrátila s novou krabičkou léků.
"To nejsou moje prášky." zamumlal stařík omluvně, jako by to byla jeho vina.
"Co s nima zase je?"
"Je to jen sirup."
"A jak teda vypadají vaše prášky?" ptala se nenávistně sestřička.
"Takové růžové." odpověděl.
"Růžové říkáte?" Poprvé se jí zvedli koutky úst.
Tentokrát nepřišla za minuta, ale asi za deset.
"Tak tady to máte." usmála se na něj přeslazeně.
"Děkuji. Rád bych to něčím zapil."
"Pro boha, vy jste tak náročnej." zabrblala a odešla pro vodu.
Když se vrátila všechno mu podala.
"Nevypadá to jako můj prášek." stěžoval si staříček.
"Co zase, vždyť je růžový."
"Ale můj byl menší. A měl jiný odstín."
"Tak sežerete ho sakra už?" zařvala na něj.
Stařík ho rychle spolkl a zapil vodou.
"Proč se k nám chováte jako k odpadu?" zeptal se Greg, nebo Gregor? Prostě něco od G.
"A máte s tím nějakej problém?" vyštěkla na něj.
Pár vteřin bylo hrobové ticho.
"Co se stalo s Katie?" zeptal se znovu Gilbert nebo to byl Geof?
"To není vaše věc." odsekla. "Ještě někdo někdo něco potřebujete?" zeptala se a probodla nás pohledem, že ten kdo se odváží promluvit bude odsouzen k věčným mukám.
Beze slova odešla.
O půl hodinky později jsem byl nucen zazvonit na sestru. Stařík co dostal prášky zvracel. Zanedlouho se dostavil i doktor. Řekl, že má nějaký problém s trávicí soustavou. Museli ho přesunout pryč, bojoval se smrtí.
"To bude z těch prášků." prohlásil Gerald nebo snad Gerard?
"Z jakých prášků?" otázal se doktor.
"Z těch co mu dala ona." ukázal na sestru, která se před doktorem chovala mile.
"Dala jsem mu obyčejnou dávku prášků proti bolesti. Má jí předepsanou." Hájila se.
"To teda nedala! Otrávila ho!" obviňoval ji.
"Ale no tak dědo, jak bych mohla někoho otrávit?" zasmála se sladce. Kdybych ji před půl hodinou neviděl v akci, tak bych věřil jí.
"No dobrá." vzdychl si doktor. "Mollie, dejte mu něco na uklidnění." poručil.
"Samozřejmě." souhlasila.
Odešli spolu, ale za pár minut se vrátila jenom Mollie. V ruce měla injekci.
"Ne! Ne! Já od ní nic nechci! Zabije mě!" řval Glen nebo Gleb.
Mollie se jen smála a zabodla mu injekční stříkačku do ruku.
"Po tomhle budete naprosto klidný." prohlásila a odešla.
O hodinku později už pána s jménem začínající na G. odváželi. Zemřel - neznámo na co. V tomto pokoji jsme už zůstali jenom dva. Já a Ralf.
"Myslím, že je zabila." zašeptal Ralf tak tiše, že jsem si skoro nebyl jistý, zda to doopravdy řekl.
"Také si to myslím." odpověděl jsem. Měl jsem strach.
"Měl bych to jít prozkoumat." šeptal.
"Co chcete jako zkoumat?" nechápal jsem.
"Mollie!"
"Je to nebezpečné."
"Býval jsem policista." prohlásil a zvedl se. Byl celkem čiperný, skoro to vypadala jako by mu nic nebylo.
"Hodně štěstí" popřál jsem mu.
Chvíli ještě čekal, zda se k němu nepřidám, ale nakonec odešel. Možná jsem měl jít s ním, ale nejsem ten, kdo nastavuje vlastní krk. Ne, nepatřím mezi to odvážné.
Uběhla hodina, pak druhá. Ralf se nevracel. Byl jsem unavený a má víčka klesala. Nevím, kdy se to stalo, ale usnul jsem. Probudil jsem se někdy v noci. Dovnitř našeho pokoje prosvítal měsíc - úplněk. Vedle mého lůžka ležel Ralf.
"Ralfe!" usmál jsem se. Spadl mi kámen ze srdce. Ale Ralf neodpovídal, i když měl otevřené oči. Nezvedal se mu ani hrudník. Šel jsem k němu a dotkl se jeho krku, vím kde je ta tepna.
Nedýchal, zemřel.
Bylo to strašidelné, úplně se mi rozklepala kolena. Musím utéct, to je jediná možnost. Zvedl jsem se a utíkal chodbou pryč. Na nikoho jsem nenarazil, byla přece noc. Pacienti nejspíše spali a doktoři nehlídali jestli jim po chodbách neběhají blázni, kteří chtějí utéct. Už jsem se blížil k východu jenom zahnout za roh a.... Přede dveřmi byla Mollie.
"Trvalo ti to. Čekám tu už celou věčnost." prohlásila, jako bychom tu měli domluvenou schůzku. Schůzku smrti.
Rychle jsem to otočil a utíkal na opačnou stranu. Za mnou se rozléhali její kroky. Rychlejší. Někde tu jsou doktoři, jen je musím rychle najít. Otevřel jsem první dveře, které jsem uviděl. Ale byla to stále chodba, neznám to tu. Kdežto Mollie ano. Rozrazil jsem další dveře, ale chodba pořád pokračovala. Uviděl jsem výtah. Rychle do něj. Jeho dveře se otevřeli. Mačkal jsem všechny možný čísla. Tak se zavřete vy tupý dveře. Rychle.
"Tady jsi." usmála se ďábelská Mollie a rozběhla se ke mě.
Dveře výtahu se začali zavírat, ale Mollie je rychlá. Stihne to? Už byla jen pár metrů ode mne, ale dveře se zavřeli. Slyšel jsem ránu, zjevně do nich narazila. Výtah se rozjel. Co teď? Ani nevím do kterého patra jedu. Potřebuji najít nějakou živou bytost, která by mě ochránila.
Výtah se zastavil. Jak je to možné? Někdo si ho musel přivolat ze shora. Prosím, ať to není Mollie. Prosím, Ježíšku na křížku prosím.
"Mně neutečeš." usmála se. Ano, byla to ona. S injekcí v ruce. Strčil jsem do ní a utíkal pryč. Za mnou se rozléhali její kroky. Na svých zádech jsem pocítil studenou ruku a v tu ráno bum. Někdo spadl. Stalo se to ve vteřině a já nestihl zareagovat kdo. Rychle jsem se otočil. Ležel jsem na zemi a Mollie na mě seděla. Na tváři úsměv ďábla smrti. Její ruka s injekcí se ke mě přibližovala. Vteřina před smrtí. S posledních sil jsem do ní kopl. Zařvala a svalila se naproti mě. Injekční stříkačka se jí dostala z ruky a odletěla několik metrů od nás. Musel jsem jedna. Rychle jsem se pro ni natáhl, ale ona mě chytla za nohu. Jenom pár centimetrů a mám jí v ruce. Mollie mě tahala za nohu. Tak, a mám jí. Popadl jsem ji, otočil se, vrazil ji Mollie přímo do srdce. Její ústa pohasla. Zřítila se na zem. Já ji zabil! Zabil jsem člověka! Začalo mě bolet u srdcem že by další infarkt? Umírám? Za vteřinku jsem už o sobě nevěděl.
Když jsem se probudil, bylo už ráno. Zaznamenal jsem pod sebou měkko, takže ležím na posteli. Oči se mi otevřeli. Zaměřil jsem svoji jedinou dceru.
"Ach, tati tolik jsem se o tebe bála." vzdychla a popadla mě kolem krku. Ucítil jsem morko, brečela snad?
Natáhla ruku a zazvonila na sestru.
"Kde je Mollie?" zeptal jsem se.
"Kdo je Mollie?" nechápala.
"Včera jsi ji viděla, nastoupila místo Katie."
"Když jsem za tebou včera byla spal jsi a já tě nechtěla budit. A Katie tu pořád pracuje. Před chvílí mi říkala, že kdyby ses probudil, mám na ni zazvonit." Na důkaz jejích slov vešla do místnosti, malá blonďaté sestřička.
"Katie! Vy tu přeci nepracujete!" vykřikl jsem.
Usmála se. "Když nepracuji, tak co tu pak dělám?"
"Včera vás nahradila Mollie, co se s ní stalo?"
"Celý včerejšek jste prospal. Asi se vám zdál nějaký živý sen. V noci vás našli, jak ležíte na chodbě, zjevně jste omdlel." vysvětlovala Katie. Takže se mi to jenom zdálo? To byl teda hodně živý sen.
"Nevěřili by jste, co se mi zdálo." zasmál jsem se. Otočil jsem se na Ralfa a ostatní, abych jim to mohl vyprávět, ale jejich lůžka byla prázdná.
"Zemřeli." oznámila Katie, když zachytila můj pohled. Zamrazilo mě po celém tělo
"Jak?"
"No, pan Vilém měl nějaké trávicí potíže. Pan Gustav měl otravu krve a Pan Ralf se no... ehm... spáchal sebevraždu...P-probodl se nožem"

zdroje obrázků: google.com
Já vím, dnes je to povídka o něco slabší, že? A to jsem se snažila napsat hororovou povídku. Báli jste se, alespoň trošku? Původně jsem jí psala do nějaké soutěže, z které nakonec sešlo. Když jsem jí dopsala byla už noc, a já jsem z toho měla strach. Jo jasně, jsem šílený strašpytel a srab. To už dávno vím. Asi kvůli tomu mi nejdou psát hororové povídky. Takže pokud se někdo z vás neunudil k smrti a dočetl to až sem, tak mu posílám pusu. Mlask!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ardaella Ardaella | Web | 21. června 2013 v 7:18 | Reagovat

Páči sa mi tvôj styl písania.Musím uznat,je málo vecí ktorých sa bojím,ale na pár sekúnd som sa zlakla :-) Ale v celku to bola paradná poviedka,aj ja som sa už asi 1000 skúšala písat horror,a je to fakt tažké... :-? [film by bol asi ešte strašidelnejší,vieš,tá hudba,efekty...atd :-) ] :-?

2 Kačka Kačka | Web | 21. června 2013 v 14:23 | Reagovat

Úžasné! V některých scénkách jsem i chvilkami přemýšlalela, ale četla jsem dál! Má to děj, je to napínavé a skvěle zaměřené :) Máš fakt talent. Chvilkami jsem si myslela, že je to tak a že se mu to nezdá, zajímalo by mě jak by to dopadlo, kdyby se mu to nezdálo. Opravdu skvělá povídka! :)

3 Vendy Vendy | Web | 23. června 2013 v 11:56 | Reagovat

Slabší? Vůbec ne! To je skutečný thriller. Píšeš opravdu poutavě, příběh mě vtáhle a bála jsem se vražedné Mollie stejně jako pacienti, které měla na starosti.
Ten konec byl výborný, trochu mi to připomnělo styl E.A.Poea.
(To ber jako poctu!)
Výborná povídka. Jen jsem tam zachytila asi ze dvě chybičky, z toho jeden zřejmě nedoklep a druhá gramatická. Neber to prosím jako rýpání, spíš upozornění, jak píšeš, mohlo ti něco uniknout.

4 Vendy Vendy | 23. června 2013 v 11:58 | Reagovat

Kdybys hledala, kde je ta chyba, tak tady například:
...rozléhali její kroky
Správně má být rozléhaly její kroky. Ty kroky, tedy Y.
Dveře výtahu se začali zavírat... totéž. Správěn - dveře výtahu se začaly zavírat. Y.
Tenhle komentář klidně smaž, jestli chceš, jen jsem to dala jako upozornění. Píšeš dobře a píšeš bez chyb, tyhle chybky trochu kazí dojem z celého dílka, ale dají se napravit.
Jinak, opravdu skvělá povídka.

5 Vendy Vendy | 23. června 2013 v 11:59 | Reagovat

Vidíš, taky jsem se přepsala, místo správně jsem napsala Správěn ;-)

6 Any :) Any :) | Web | 25. června 2013 v 19:12 | Reagovat

To je úžasná povídka. Zbožňuji tvůj styl psaní!

7 Arkien/Wamm Arkien/Wamm | E-mail | Web | 26. června 2013 v 10:44 | Reagovat

Podle mě je prostě skvělá, musím uznat, že jsem se i bála, ale měla jsem si ji přečíst v noci a za tmy, to bych teprve neusnula :-D.

8 Terri May - http://tanne.blog.cz Terri May - http://tanne.blog.cz | Web | 26. června 2013 v 12:12 | Reagovat

Fuuha, máš můj obdiv, že něco takového dokážeš vymyslet, já sotva napíšu o sobě.
Je to pěkné, máš dobrý styl psaní, líbí se mi to :)

9 Infinity Infinity | 26. června 2013 v 17:04 | Reagovat

Já jsem se při čtení této povídky dost bála. Opravdu jsi odvedla skvělou práci. Mollie bych nikdy nechtěla mít za zdravotní sesrtřičku. Brr. :-D

10 Infinity Infinity | Web | 26. června 2013 v 17:05 | Reagovat

[9]: A ještě jsem zapomněla vyplnit adresu mého blogu. :D

11 galaxy galaxy | Web | 27. června 2013 v 17:25 | Reagovat

Vaaau, zajimave:) Jen mne proste vzdycky nastve, ze je neco sen. Vsude, kde je proste nejaky napinavy pribeh a pak na konci se nekdo probudi, tak me to otravi... Proste to neni muj styl.

12 §iminka §iminka | Web | 29. června 2013 v 21:36 | Reagovat

Ahoj, chtěla jsem se tě zeptat, jestli se nechceš přihlásit do soutěže, ve které jde
o to, aby jsi vytvořila colorku, více info tady:http://tajemstvisimiku.blog.cz/1306/dalsi-soutez-colorky

PS- omlouvám se, nenašla jsem reklamy =(

13 M. M. | Web | 6. července 2013 v 13:22 | Reagovat

wauu, krása !! :)

14 Kelíns Kelíns | Web | 7. července 2013 v 10:42 | Reagovat

[4]: Děkuji moc. Jsi vážně skvělá, že i této slátanině dokážeš udělat pochvalu. Vždycky se těším na tvůj komentář, protože  vždy umíš najít něco hezkého.
A děkuji za upozornění na hrubky. Hned si je jdu opravit. Přiznám se ti, že já jsem na pravopis vážně levá. I když si to po sobě potom přečtu několikrát dokola a opravím spousty chyb, vždycky se tam ještě najde něco čeho jsem si nevšimla.

15 Bev Bev | E-mail | Web | 9. srpna 2013 v 7:57 | Reagovat

Je to velice podařená povídka. Přečetla jsem ji jedním dechem a byla jsem napnutá, jak kšandy,  jak to dopadne. Moc pěkné. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama